Média nás tento týden informovala o případu české společnosti, kterou Francie pokutovala za to, že řidiče, který přepravoval zboží přes její území, neodměňovala v souladu s francouzským zákonem o minimální mzdě. Tato kauza přitom zdaleka není ojedinělá – ve Francii k pokutování dochází již od července, kdy vstoupil v účinnost francouzský zákon č. 990/2015, o podpoře růstu, ekonomických aktivit a rovných příležitostí zvaný „Macron“, a v sousedním Německu hrozí řidičům pokuta ve výši až € 500 000 dokonce už od ledna loňského roku. Účinnost tohoto zákona ale německá vláda pozastavila na základě šetření Evropské komise. Těší mě, že čeští novináři začali tomuto problému věnovat pozornost, kterou si rozhodně zaslouží.
Co vlastně opravňuje členský stát rozhodovat o tom, jakou mzdu bude vyplácet zahraniční zaměstnavatel? Má vůbec oprávnění do takových záležitostí zasahovat?
Současná směrnice o vysílání pracovníků ukládá pravidla, která je potřeba dodržovat mimo jiné i v případě, kdy česká společnost vyšle do jiného členského státu svého zaměstnance, aby zde dočasně jeho jménem poskytoval služby. Takovému zaměstnanci bude příslušet mzda podle právního řádu státu, ve kterém svou práci obvykle vykonává, ale zároveň tato mzda nesmí být nižší než minimální mzda, která platí ve státě, do něhož je zaměstnanec dočasně vyslán.
Smyslem tohoto ustanovení je, aby byl brán ohled na skutečnost, že zaměstnanec může mít ve státě dočasného výkonu práce vyšší náklady. Proto dnes rozšířený a ze strany Evropské komise propagovaný výklad, podle kterého se toto pravidlo vztahuje i na řidiče vykonávající tzv. kabotáž (tj. dopravní operaci, při které je náklad naložen a vyložen na dvou různých místech na území jednoho státu, přičemž se nejedná o stát, ve kterém je vozidlo registrováno), je sice právně možný, ale věcně zcela chybný, a je tudíž nutné mu zamezit specifickou výjimkou pro sektor dopravy ve směrnici. V případě tranzitu (jízdu přes území státu, při které nedochází k nakládce nebo vykládce zboží), je pak takový výklad zcela absurdní. V těchto případech totiž řidiči své útraty realizují ve státě, v němž svou práci obvykle vykonávají. Případné vyšší náklady jsou navíc zaměstnavatelem kompenzovány vyššími dietami a různými nemzdovými výhodami. Pokud by zaměstnavatelé měli řidičům vyplácet zahraniční minimální mzdy, jejich mzdové náklady by byly vyšší a navíc by byly spojeny s dalším nárůstem nákladů na administrativu, což by pro některé zaměstnavatele mohlo být likvidační. Řidiči se navíc během jediného dne mohou přemístit přes území vícero členských států a požadavek, aby zaměstnavatelé prováděli odpovídající komplexní výpočty, je nepřiměřený.
Z tohoto důvodu jsem na středeční schůzi Výboru pro zaměstnanost a sociální věci v Bruselu vyzvala komisařku Marianne Thyssen, aby neprodleně zakročila proti francouzskému zákonu „Macron“. Komise sice proti Německu i Francii zahájila šetření již v červnu, ale doposud nebyla záležitost definitivně vyřešena. V Evropském parlamentu budu prosazovat, aby kabotáž, tranzitní přeprava, ale i sektor autodopravců, byly z působnosti těchto pravidel výslovně vyňaty a byla učiněna přítrž této krátkozraké a nesmyslné aplikaci.
Problém nejasného výkladu současné úpravy ještě umocňuje nešťastné načasování návrhu nové úpravy směrnice o vysílání pracovníků, kterou se Evropský parlament bude v nadcházejících týdnech zabývat. Komise návrh podala ještě předtím, než vyhodnotila dopad prováděcí legislativy. Místo toho, aby nová úprava řešila nedostatky té současné, přichází s novými pravidly, která jsou ještě nejasnější a kontroverznější, naruší přirozenou konkurenci na vnitřním trhu a poškodí podnikatele z členských států, kteří poskytují služby za nižší mzdy.
Podle nového návrhu by totiž vyslaní pracovníci měli být odměňováni v souladu s legislativou státu, do něhož jsou dočasně vysláni, ve všech ohledech, tzn. i co se týče různých příplatků, nároků na mimořádné odměny, pravidelné navyšování mzdy, atd. V důsledku vzrostou mzdové a administrativní náklady zaměstnavatelů a dojde k oslabení konkurenceschopnosti podnikatelů. V důsledků se dopady směrnice mohou obrátit proti zaměstnancům, kteří by v případě krachujících firem přišli o práci. .
V celé EU se mezi vyslané pracovníky počítá cca 1, 5 milionů osob. V zájmu uplatňování volného pohybu služeb je bariéry mobility odbourávat a ne vytvářet. Návrh je tak ve zřejmém rozporu s podstatou vnitřního trhu a konceptem vysílání pracovníků, který by měl být flexibilní.
To je důvod, proč jsem zásadně proti návrhu nové úpravy. Při projednávání a hlasování v Evropském parlamentu hodlám hájit zájmy českých společností tak, aby byly i v budoucnu konkurenceschopné.