Návštěva předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů, Nancy Pelosiové, na Tchaj-wanu zaměstnala analytiky, politiky i novináře a některé vyrušila ze srpnových dovolených. V době vzrůstající čínské asertivity a v současném mezinárodním kontextu války na Ukrajině se totiž jednalo o událost prvořadého významu. Bylo to gesto odvahy a vyjádření spojenectví demokratických zemí proti vzrůstajícímu autoritářství. Jen připomenu, že podobné gesto učinil před časem i předseda našeho Senátu a převzal od prezidentky Tchaj-wanu pro svého předchůdce Jaroslava Kuberu in memoriam stejný řád jako obdržela Nancy Pelosiová.
Podpora Tchaj-wanu není podporou separatismu, ale podporou myšlenky, že čínská civilizace je schopna dosáhnout skutečné demokracie. Úspěchy Tchaj-wanu na poli demokracie a pluralitní společnosti ostře kontrastují se strašlivostí režimu, který Komunistická strana Číny zřídila a udržuje na pevnině již od roku 1949. Čína se zaříkává nutností znovusjednocení národa na obou stranách úžiny, ale ve skutečnosti jí jde o to zadusit a zničit tchajwanský liberální režim, podobně jako to učinila s tím hongkongským. Stejně jako Putinovi vadila demokratická a svébytná Ukrajina v sousedství jeho autoritářského režimu i čínským komunistům vadí Tchaj-wan a jeho demokratické zřízení. V „bílé knize o otázce Tchaj-wanu“, vydané 10. srpna 2022, dokonce Komunistická strana Číny píše, že jejím cílem je „Tchaj-wan ochránit před nežádoucími cizími vlivy, které by mohly vést i k obsazení Tchaj-wanu cizí mocností“, rozuměj západní. To je opravdu velmi absurdní argument, protože Tchajwanci vidí v těchto „cizích mocnostech“ záruku uchování své suverenity a ochranu před Čínou. Přejí si zachovat status quo a mír a nechtějí Čínu provokovat vyhlašováním nezávislosti nebo kroky k tomu vedoucími. Prezidentka Cchaj Jing-wen, se kterou jsem měla možnost se potkat osobně na Tchaj-wanu během její první inaugurace a kterou Čína obviňuje ze separatismu, je ve skutečnosti velmi rozumná a uměřená. Nečinila a nečiní žádné provokativní kroky vůči Číně a komukoli.
Současná vojenská cvičení, která Čína provádí u Tchaj-wanu a v úžině, naznačují, že se v dlouhodobém horizontu připravuje na vojenskou agresi. Nyní ji zřejmě riskovat nebude i vzhledem k mezinárodní situaci a potvrzení amerických závazků vůči Tchaj-wanu, ale svého cíle připojit Tchaj-wan k ČLR se nevzdá. Současný prezident Si Ťin-pching s tímto tématem spojil svou doživotní dráhu v čele země i strany a jeho mandát bude potvrzen na sjezdu čínských komunistů na podzim tohoto roku. Blíží se také stoleté výročí založení Čínské lidově osvobozenecké armády (1927), což může být dobrá záminka pro možnou invazi. Čína si je nepochybně vědoma toho, že napadení Tchaj-wanu by pro ni mělo drastické ekonomické a politické důsledky a mohlo by vyvolat i nestabilitu uvnitř Číny, což si vládnoucí komunisté nepřejí. Proto testují odhodlanost Tchaj-wanu bránit se, a především reakce západních zemí. Naše rozhodná reakce na ruskou invazi na Ukrajinu byla tedy pro Čínu obrovsky důležitá lekce.
Pro zmírnění napětí bychom měli Číně vzkázat, že jsme pro zachování status quo, pokud ale Čína přestane se svými agresivními výpady vůči Tchaj-wanu a zaváže se jej nenapadnout. Nemusíme zpochybňovat čínskou tezi, že Tchaj-wan je historicky součástí Číny. Důležité je uvědomit si a trvat na tom, že Tchaj-wan a další ostrovy pod kontrolou vlády v Tchaj-peji, nikdy nebyly součástí Čínské lidové republiky. Cílem západu by neměla být podpora nezávislosti Tchaj-wanu, ale jeho faktické politické suverenity ve vztahu k vládě v Pekingu. Jinými slovy nesmíme připustit, aby i tuto historickou „součást Číny“ v širokém slova smyslu ovládli komunisté. Druhý podstatný prvek je respekt k tomu, jaký osud si zvolí Tchajwanci sami. I zde to připomíná Ukrajinu, jejíž obyvatelé se rozhodli pro cestu na západ, do NATO a do EU, na což Rusko reagovalo vojenskou agresí.
Pokud by došlo na nejhorší a Čína by opravdu Tchaj-wan napadla, je nutné mít připraveny v šuplíku účinné sankce. Takové sankce proti Číně by ale bolely i nás, na to se musíme připravit. Museli bychom se obejít bez čínského trhu a zejména bez čínského zboží. Je to vůbec možné? Ano, a je to dokonce ekologické. Výroba v Číně a obchod s ní, včetně námořní a jiné přepravy, jsou zásadním faktorem emisí skleníkových plynů a globálního oteplování. Proto by omezení obchodu s Čínou vedlo k návratu k místní výrobě a konzumaci, což by naší planetě jen prospělo. Platí, že omezit naši závislost na obchodu s Čínou bychom ale mohli i bez sankcí, tak jako tak.