Do České republiky dorazila minulý víkend již třetí skupina uprchlíků z Iráku. I přesto se zdá, že obraz neznámé komunity zvolna prozkoumávající českou půdu nepřestává veřejnost zajímat. Je takový zájem vůbec vhodný a o čem či spíše o kom a co vypovídá?
Naše malá domácí „migrační vlna“ obohatila náš mediální prostor minimálně v tom, že umožňuje aspoň prostřednictvím televizních obrazovek či stránek novin ukázat lidem v našich krajích cosi doposud neznámého a vzdáleného – skutečného člověka uprchlíka z masa a kostí, ze kterého má velká část společnosti podvědomě strach. Přitom to není tak dávno, kdy byla Česká republika cílovou zemí pro tisíce prchajících lidí z bublajícího kotle občasné války ve zhroucené Jugoslávii.
Ne, skutečně nechci teď nikomu vyčítat strach, který v současné nelehké době utečenecké krize může mít. Strach o vlastní rodinu a domov je naprosto přirozený a může být často velmi oprávněný. I já osobně nezapomínám při diskusích o solidaritě vždy zdůrazňovat její propojení se zajištěním bezpečnosti, která musí jít ruku v ruce. Strach a obavy nás však nikdy nesmí zbavit rozumu a zdravého úsudku, na což spoléhají ti, kteří si právě z podněcování strachu učinili živnost!
Právě v tomto případě mohou média sehrát svoji roli. Jakým způsobem tak činí, můžeme sledovat právě v těchto dnech. Velká část novinářů se z mé osobní zkušenosti snaží získávat o iráckých křesťanech a jejich pobytu relevantní informace, tolerují jejich soukromí a právo na odpočinek a snaží se je ukázat v reálném světle. A ano, jsou i shovívaví vůči těm, kteří ve snaze pomoci druhým při tom ne vždy stoprocentně a bravurně zvládají finesy mediální komunikace.
Jsou však bohužel i tací, jejichž primárním motivem je doslova vytřískat z tématu za každou cenu senzaci, často bez ohledu na fakta, s jejichž ověřováním si nelámou hlavu a nesou se na vlně schématu „cizinec není našinec“, který údajně podporují i jejich nadřízení. Že takový přístup podněcuje jen další nevraživost vůči těm, kteří u nás hledají ochranu před hrůzami islamistického teroru a posiluje tendence házet je do jednoho pytle právě s jejich pronásledovateli a vrahy je nasnadě. Třešničkou na dortu je pak úporná snaha zpochybnit či zrelativizovat věrohodnost těch, kteří svůj čas, nadšení a finance věnují pomoci těmto uprchlíkům. Také proto vzniklo před několika dny podání k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, které jsem spolupodepsala.
Snahu o přijetí křesťanských uprchlíků z Iráku do České republiky sleduji a podporuji více než rok, vím, kdo za touto iniciativou stojí a také vím, jak náročné bylo pro organizátory vyjednávání s naším státem, který požadoval bezpečnostní i finanční záruky, kterých se mu dostalo. A věřte, pokud by je nedostal, žádný z Iráčanů by zde nebyl! Toto je nezbytné si připomenout.
V noci z pátku na sobotu jsem navštívila Smilovice, abych aspoň na chvíli povzbudila ty, kteří zde na několik týdnů naleznou svůj domov a ty, kteří jim dobrovolně poskytují pomoc. Přiznávám, že jedním z impulsů k cestě byla i mračna nenávisti, která se nad místem stahovala. Jsem za tu noční cestu do zasněžených Smilovic velmi ráda. Ukázalo se totiž, a lidé z vedení obce mi to potvrdili, že nejvíce nenávisti se mezi místní snažili zanést lidé, kteří se Smilovicemi nemají nic společného a kteří sem v podstatě přijeli dělat nahnědlou poltickou agitku. Pevně proto věřím, že se původní ostré hrany podaří otupit nejen ve Smilovicích. Nejlepším lékem na strach a nenávist jsou totiž poznání, zkušenost a zdravý rozum. A pro nás věřící i naše víra.