V Evropském parlamentu jsem dnes vyslechla řeč německé kancléřky Merkelové. Do štrasburského sídla přijela společně s francouzským prezidentem Hollandem. Silně tak demonstrovali, že francouzsko-německý tandem je zpět a povede Evropu. Vždyť naposledy ke společnému vystoupení německého kancléře a francouzského prezidenta došlo v listopadu 1989, kdy celá Evropa stála na prahu nové éry.
V dobré spolupráci Francie a Německa nevidím ohrožení našich zájmů, spíše naopak. Je mimo jiné připomínkou toho, že Evropané jsou schopni poučit se z minulých chyb a vzájemně páchaných příkoří a mohou hledat úspěšné modely vzájemného a úspěšného soužití. Značí to naději i v současné uprchlické krizi, kdy se zdá, že Evropa selhala. Pochybení si musí přiznat nejen Evropská komise, ale i členské státy, neboť mají kormidlo dnešní Evropy společně v rukou. Či spíše, měly by ho mít. Patřičné poučení budiž v podobě vytvoření skutečně akceschopné zahraniční a bezpečnostní politiky a skutečně důsledné ochraně hranic. A netřeba zmiňovat, že bez silné spolupráce Francie a Německa toto nepůjde.
To ale neznamená, že je možné ignorovat postoj ostatních členů EU. Situace v těchto zemích je výrazně rozdílná. Je třeba všechny země pro společný postoj nejen přesvědčit, získat, ale také počítat s jejich rozdílným přístupem.
Českou pozici v současné imigrační krizi dlouhodobě považuji za racionální a konstruktivní. Její vysvětlování, zejména pak pokud jde o kvóty, však není vůbec jednoduché. Mí kolegové ze západní Evropy, zejména Německa, navíc nechápou naši citlivost pro suverenitu draze získanou po půl století nesvobody. Vzpomínka na diktát Moskvy je bohužel stále hluboko zaryta pod naší kůží a často, byť mnohdy iracionálně, vyvstává na povrch. Obdobnou zkušenost má ostatně i řada dalších „nových“ zemí EU.
Paní kancléřky Merkelové si vážím, ale v jejím vyjadřování k migrační krizi vidím i prvek naivity. Neregulovaná imigrace nemůže být řešením problému stárnoucí a vymírající Evropy, o kterém na stejné půdě Evropského parlamentu téměř před rokem mluvil papež František. Bezpodmínečnou otevřenost vůči uprchlíkům jsem schopná chápat ze svého pohledu křesťanské solidarity, ale už pro ni nemám pochopení jako politička, která se cítí být odpovědná za bezpečí občanů. Považuji za nepřijatelné ponižování uprchlíků v záchytných táborech, viz článek týdeníku Respekt z 27. září 2015, ale také rozumím volání po tom, abychom prověřovali ty, kteří se na našem území pohybují.
Aby Evropa mohla být solidární a pomáhat těm, kteří to skutečně potřebují, musí zůstat především sama bezpečná, a to se bez kontroly a dodržování základních pravidel neobejde. Evropský parlament dnes prožil významný den, poučení by mělo být ale vzájemné.