Během těchto dvou dnů zasedání Evropského parlamentu v Bruselu předstoupili před poslance vedoucí postavy dvou stran blízkovýchodního mírového procesu. Je škoda, že prezident Státu Izrael Reuven Rivlin a předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás před nás nepředstoupili společně, ale každý v jiný den. Přesto lze vidět v těchto vystoupeních historickou paralelu se symbolickým společným vystoupením Helmuta Kohla a François Mitteranda před Evropským parlamentem v roce 1989.
Doba zde ještě nedozrála a mírový proces evidentně není dostatečně daleko, ale jak připomněl izraelský prezident Rivlin, několik desetiletí zpátky bylo také nepředstavitelné, aby Francouzi s Němci spojili své osudy v bezprecedentním evropském integračním projektu, aby se usmířili po staletích válek. Několik desítek let trvající izraelsko-palestinský konflikt se proto v tomto světle nejeví jako neřešitelný. Když se dokázali usmířit Francouzi a Němci, dokážou to Izraelci a Palestinci rovněž. Takové bylo evropsky laděné poselství izraelského prezidenta.
Prezident Rivlin zaujal svým silným a leckdy překvapivě otevřeným a mimořádně smířlivým projevem. Správně na úvod připomněl spojení, které existuje mezi Evropou a Izraelem. Naše kultura v mnohém z židovské vychází. Navíc Izrael i evropská integrace začaly psát své příběhy přibližně ve stejné době a ve svých začátcích byly vnímány jako stejně odvážné, ne-li nerealistické projekty. Je pravda, že Izrael a Evropská unie jsou blízkými přáteli i v dnešní době, i když se ne ve všem shodnou. To je mezi přáteli běžné, dokonce i nutné. Kritika se lépe poslouchá, od někoho, komu důvěřujete. Prezident Izraele a předseda Evropského parlamentu, který razí vůči Izraeli tvrdou linii, se na závěr slavnostního zasedání veřejně na znak přátelství obejmuli. Bylo to silné gesto. Přála bych si, aby podobným gestem končila i izraelsko-palestinská setkání. Slova prezidenta Rivlina o ochotě k smysluplnému jednání, uznání vlastních chyb a o potřebě trpělivého budování důvěry mezi Izraelci a Palestinci, ve mně zanechala dojem, že toto přání nemusí být úplně marné. Tento dojem posílila prezidentova závěrečná slova, kterými popřál všem muslimům k jejich svátečnímu období Ramadánu.
Při projevu Mahmúda Abbáse jsem ovšem musela z tohoto svého přání rychle vystřízlivět. Předseda palestinské samosprávy před poslance předstoupil s apely na lidská práva, mezinárodní právo a rezoluce Valného shromáždění OSN. Otevřeně a tvrdě kritizoval své izraelské sousedy. Je to Izrael, který je podle Abbáse odpovědný za všechna příkoří Palestinců, izraelská okupace je příčinou všeho terorismu a extrémismu, to Izrael okupuje, kolonizuje a znesvěcuje palestinskou zem. A evropské mocnosti mají na této situaci historickou vinu, proto na ně prezident Abbás opakovaně provolával – konejte!
Mnohé kritické body byly ovšem pravdivé. Pokračující výstavba na palestinském území a leckdy nepřiměřeně tvrdý postup vůči Palestincům jsou fakta, která si kritiku zaslouží. Ale právě časová blízkost dvou projevů umožnila, že se naplno projevil jejich kontrast. Smířlivý, sebekritický a přátelský projev v jeden den, trpitelský a obviňující projev bez náznaku sebereflexe o necelých 24 hodin později. Dvě vedoucí politické osobnosti, dva národy, dva různé myšlenkové světy. Kéž by si dokázali naslouchat a nalézt sílu ke smíření. Když jsme se po dvou katastrofických válkách s miliony obětí usmířili my v Evropě, mám naději, že jednou se smíří i Palestinci s Izraelci. Možná bude symbolická návštěva Reuvena Rivlina a Mahmúda Abbáse v budoucnu vnímána jako přelomová.